Sananim - Drogová poradna 

Odpověděl: Gabriela Koryntová

Zdravím vás, Mirku,

díky za dotaz a za důvěru, se kterou se na naši poradnu obracíte.

Píšete, že jste zvládnul dva roky ve výkonu trestu, kam jste se dostal v souvislosti s užíváním pervitinu, neužívat. A to je něco, co je neuvěřitelné! Gratuluju!

Také říkáte, že jste venku 14 dní ... to je velmi krátká doba! Před nástupem do výkonu trestu jste užíval drogy. Teď máte za sebou dva roky abstinence v prostředí, které je velmi specifické. Vězení je svět sám o sobě, lidé tam fungují jinak, v malém prostoru, v omezeném počtu lidí, vztahy a komunikace jsou jiné, režim máte daný zvenčí, spoustu věcí nemůžete, ale spoustu taky nemusíte. Možná jste si říkal, že budete po výstupu šťastný. Jste venku a máte rodinu, práci, dům. Ale realita je složitější. Není vám dobře, nemáte do ničeho chuť, nic vás nebaví, chybí vám odhodlání a energie, chuť do života, radost. Přiznat si tyhle pocity není samozřejmostí, né každý si je dokáže takhle uvědomit a pojmenovat. Vyjít po dvou letech z výkonu trestu do normálního světa není jen tak! Jste venku velmi krátce, a to, že se necítíte ve své kůži, je úplně pochopitelné a je dost pravděpodobné, že to ještě nějakou dobu potrvá. 

V podobných situacích, kdy člověk projde tak velkou změnou jako je výstup z výkonu trestu, pomáhá nastavit si režim - dopřát si dost spánku, dobře jíst a pít, hýbat se a mít pravidelný rytmus. Je také dobré si udělat čas a den si dopředu trochu naplánovat, mít malé drobné cíle, které třeba i na sílu prostě udělám - něco reálného, co vím, že jde zvládnout ... stačí jít s dcerou na procházku, zahrát si karty, posekat zahradu. Pohyb je obecně něco, co člověku pomáhá, fyzická zátěž jako něco, co zlepší náladu. 

Další věc je mluvit o tom, jak vám je. Ve vězení se člověk často uzavře sám do sebe, nesdílí se svým okolím, jak mu je. Někdy schová svoje pocity i sám před sebou. Ale teď jste venku. A nemá cenu se tvářit, že je všechno fajn a skvělé - je v pořádku mluvit o tom, jak vám skutečně je a neodmítat, jak se cítíte. Díky tomu můžete být víc srozumitelný svým blízkým. A i pro vás je to důležitá zpráva, která znamená, že na změnu reagujete, a že potřebujete větší podporu a pomoc. Ono to skutečně není jen tak mít za sebou období užívání pervitinu, 2 roky výkon trestu a teď se vrátit ven a chtít být střízlivý a dělat věci správně... je to obrovská změna!, na kterou vás nikdo nemůže dost dobře připravit! 

Rozhodnout se nevrátit se k užívání pervitinu, nezajet do starých známých kolejí, je v téhle situaci velký úspěch! A to, že se vám „nechce", nejde to lehce, nebo hned, není lenost - je to v pořádku a je to signál, že se věci mění, a že potřebujete podporu. A tu si zasloužíte. Zkuste odhodit hrdost a pocit, že všechno musíte zvládnout sám a rychle dohnat, postavte se situaci čelem, seberte odvahu a zkuste oslovit terapeuta, adiktologa, nebo, když by bylo potřeba, zavolat na krizovou linku. Možnosti tu jsou, stačí se nebát říct si o pomoc. Dávalo by vám něco takového smysl? Pokud ano, a pokud nevíte, kam se obracet, napište, jaká větší města máte dobře dostupná, pošlu vám kontakty.

A v neposlední řadě:
Píšete, že jste si u lékaře zařídil pregabalin. Zkuste znovu situaci s lékařem probrat - pregabalin má přeci jen určitý závislostní potenciál a mohlo by být dobré zvážit jinou medikaci. Zároveň je dobré počítat s tím, že nic, co je bezpečné, nefunguje hned. Antidepresiva vám zvednou náladu pomalu a postupně během několika týdnů. Je tedy potřeba obrnit se trpělivostí a nespěchat na sebe.

S pozdravem a přáním hodně sil a trpělivosti,

Gabriela Minařík.