Sananim - Drogová poradna 

Kokain

Tori

Dobrý den, moc nevím jak to zformulovat a ani na co přesně se chci zeptat, jen bych byla ráda za radu. Minulý rok jsem se přestěhovala zpátky do Brna a začala chodit na brigády (z VŠ jsem odešla, studovala jsem v Praze, je mi 21) začala jsem se bavit s lidmi z vedlejšího bistra a nejdříve jsme jen tak popíjeli pivko a sem tam si dali jointa, ale pak nám jeden nabídl kokain a já jsem ho předtím už mela asi 3x cca. Já jsem taková, že jdu z extrému do extrému a potrebuju dobrodružství. Do toho mám adhd a hraniční poruchu osobnosti (tu ale nemám diagnostikovanou) každopádně jsme tam s nimi posedávali skoro každý den a u toho vařili nebo uklízeli kuchyň, občas někam zašli (jen posedět žádný kluby) a tak. Bylo to super, rok předtím jsem mela psychické problémy a paradoxně kokain mi neuvěřitelně pomohl, vlastně pořád má v mém životě více přínosu než ztrát. Chci aby to tak zůstalo a nebylo to naopak. Ze začátku to byla sranda, dobře jsme si povídali, já jsem konečně poprvé ve svém životě byla sama sebou a co hlavně : mohla jsem poprvé v životě mluvit normálně s ostatními. Všichni me všude měli hrozně rádi. Začala jsem se mít radši a všichni koho jsem za tu dobu potkala kdekoli me zbožňoval (nevím jak jinak to říct aby to neznělo egoisticky) to byl vždycky můj sen. Konečně jsem byla ten člověk co jsem vždycky chtěla být, byla (jsem) se sebou konečně spokojená. Jen jsem podle všech byla až moc důvěřivá a moc hodná. Ale mě to bavilo, miluju pomáhat ostatním i když je to klidně na úkor mne samé. Každopádně postupem času jsem jim tam v tom bistru pomáhala víc a víc. Oni měli kokain vždycky, je těžké říct ne, když už vám jen řeknou že máte na záchodě čáru. V tu dobu jsem ani nepřemýšlela že bych mohla být závislá. Přišlo mi to jako blbost a vlastně me to ani nenapadlo. To léto jsem poprvé nespala celou noc. Pak jsem poprvé nespala 2 noci. Kokain byl všude. Postupem času jsem začala pracovat hlavně u nich, neplatili mě, podnik (Mexické bystro, jeden z těch majitelů se kterýma jsem tam sedávala byl právě z Mexika) teprve rozjíždí a neměli moc peněz a me to bavilo a milovala jsem to místo a proste jim chtěla pomoct. Navíc jsem dostávala kokain. Pořád me ale ani nenapadlo nad tím nějak přemýšlet, oni vypadali úplně v pohodě. Postupně jsem začala brát skoro každý den, někdy i několik dní v kuse. Už mi ani nedocházelo že je to kokain, že je to droga. Bylo to proste normální jako když se napijete vody. Ve městě jsem znala spoustu lidí a všichni me měli rádi a skoro pokaždé když jsem někam šla, tak jsem tam někoho potkala. To byl vždycky můj sen. Do toho jsem se naučila perfektně anglicky (ten z Mexika mluví jen anglicky) i když jsem si myslela, že to nikdy nedokážu a vždycky se za to styděla a nikdy jsem nechtěla mluvit a bylo to fakt hrozné. Je až neuvěřitelné, jaký posun jsem udělala, ještě aby ne když jsme celé dny mluvili jen anglicky. Už pak bylo až divné slyšet češtinu. Ze začátku jsem bydlela ještě u mamky a musela jsem se tak nějak pořád hlídat. S mamkou jsme nikdy neměly moc dobrý vztah, je dost přísná a striktní. Jsme přesné opaky, ona má 100% perfektní logické uvažování ale absolutně žádné emoční. A já jsem úplný opak, moje emoce a empatie mě kolikrát až zabíjí, ale stejně si to nějakým divným způsobem až užívám. Ráda pomáhám lidem a skoro všichni řešili problémy semnou, vyvolávala jsem v lidech až nepochopitelnou důvěru a otevřenost. Byla jsem takový psycholog města :D hrozně mi to vyhovovalo. Konečně jsem hlavně začala poznávat i sama sebe. Nikdy jsem ani z části nevěděla co chci a kdo vlastně jsem, jsko by se uvnitř mě střídalo nekolik osobností aby vždycky vyhovovala tomu člověku s kterým se bavím, ale nedělala jsem to naschvál, bylo to automatické. Asi jsem podvedomky proste chtěla aby me lidé okolo mě měli rádi, až pak jsem se mohla mít ráda já. Kolikrát jsem si i uvědomila, že az skoro přebírám nenásilně zvyky s osobnost toho druhého člověka. Každopádně zpátky k tématu kokain. Odstěhovala jsem se od mamky a šla bydlet s dvěma spolubydlícíma. Byli to chytří a milí kluci. Byla s nima zábava. Občas si také dali kokain, ale neměli k němu takový přístup a přišlo mi, že dokáží říct ne. To já jsem nikdy neuměla a vůli jsem taky neměla skoro žádnou. Samozřejmě když berete kokain každý den, tak se to prodraží. To byl problém vždycky, ale pracovali jsme společně v tom bystru a peníze které se platily v hotovosti jsme dali za to. Bylo to vždycky jako taková mise. Zní to všechno absurdně. Každopádně jsem si uvědomila, že to už je skoro rok co beru vážně skoro každý den a kolikrát si kupuji i sama a dávám si sama potají. Všimla jsem si, že vždycky když se chci bavit, nebo udělat na někoho dojem, nebo když jsem měla pohovor, tak první co me napadlo, že k tomu potrebuju kokain. Dokážu se v pohodě bavit i bez něj pořád, ale to se moc často neděje a stejně na něj myslím. Skoro vždycky mu dám přednost před vším ostatním. Když si vydělám nějaké peníze, hned je utratím za to. Dealer je taky kamarád, takže mi občas dá něco jen tak. Nikdy bych si mu ale neřekla, aby mi dal zadarmo. Občas z toho taky mám nějaké peníze, protože se me sem tam nekdo ptá jestli bych nesehnala a nekomu to můžu prodat klidně za 3000 (normálně se kupuje za 2500) ale ten dealer mi to dává za 2000, takže to je už 1000 pro mě. Na peníze se koukám úplně jinak teď. Když mi babička dala k narozeninám 1000 přišlo mi to tak hrozně málo, takhle bych dříve nepřemýšlela. Řekla jsem si, to není ani na pul gramu. Za tohle myšlení se stydím. Když dáváme a pak kokain dojde tak je to hrozně nepříjemný pocit, jako by vás to nějakou chvili úplně tlačilo na plicích a nemohla jste moc dýchat a je vám prostě nepříjemně. Nejlepší je když přijde v tu dobu hodně lidí a vy musíte dělat a nemáte čas na to myslet a než to uděláte už je to naštěstí pryč. Za co se ještě stydím je to, že jsem byla na kokainu i na štědrý den s rodinou a nikdo absolutně nic netušil. Jím na tom už normálně když dávám dýl takže na večeři jsem si pochutnala. Nikdo by si to o mě ani nepomyslel. Nejhorší je, že me úplně přestalo docházet že je to droga. Ještě když dealer je kamarád, všechno je prostě přirozené. Po narozeninách mě ale kamarádky které znám hodně hodně dlouho a chodila jsem s nima ještě v Praze na střední a pořád se vídáme vzali na koncert. Pili jsme a bavili se, ale furt jsem myslela ma to, že bych si dala kokain. Pak ani nevím pomalu jak, ale bylo to tak lehlý a prostě jsem si v neznámém městě nějak koupila jeden gram. Peníze jsem si pujcila od té kamarádky která nás tam vzala. Už to nebudu prodlužovat i tak je to dost velký román a omlouvám se za to. Jen mi dělá ještě starosti nos a přepážka. Asi si umíte představit, že to není nic extra, ale proplachuji si ho každý den slanou vodou a občas kapu coldastop. Myslím, že i čich mi dost zeslábl. Začíná me čím dal častěji napadat, že to už není jen sranda, ale já nikdy problémy neřešila, musela jsem se to v dětství nějak naučit abych přežila doma, bylo to komplikované. Takže mám permanentně růžové brýle. Ale nevím co teď. Bojim se kam to až může zajít. Co by jste mi poradili

Zpět