Sananim - Drogová poradna 

Rekreační užívání ?

Nina

Dobrý den,
mám dotaz ohledně užívání drog jako je pervitin, kokain, atd. V podstatě stimulanty. Je vůbec možné opravdu být tak silná a aj když má člověk chuť mnohem častěji, nebo na to má jen chvilkovou myšlenku během velmi dlouhé doby, si dát tyto látky jednou, dvakrát za rok a to v rámci nějaké zábavy či večírku ?
Všude se píše a od malinka je lidem vtloukáno do hlavy, že drogy nelze mít jakkoliv pod kontrolou. Ale co když to tak trochu lze. No je to risk, zahrávání si s ohněm, ale může to vyjít ? Samozřejmě závislost je a člověk se s tím občas pere, pokud si někdy dal a ne jednou, ikdyž někomu stačí i jednou. Sice ne pořád, ale někdy má chuť a musí si říct ne, zapomenout. Například se mu o tom může zdát ve snu a dostane chuť. Ono to zase přejde. Ale dá se vůbec to takto ovládat a dopřát si to třeba jen jednou za rok ? Já to totiž tak mám.
A přijde mi, že to tak mám asi sama a mám strach, jako ve všem v čem vybočuji, že mě nikdo nemůže pochopit, že jsem sama v tom svým úletu.
Buď budu totiž stoprocent feťák podle lidí a nebo nic.

Ale zase ne že by si to vždy nevzalo svou daň a nebylo zle. Je to jistě nebezpečné. Ale právě proto, se toho vyvaruji po dlouhý čas. Uvědomím si to už a dostanu nakonec strach, který už je větší než chvilková touha.
Ale stejně jednou, dvakrát za rok zhřeším v rámci nějaké akcce či plánované dovolené a třeba večera s partnerem. Připadám si divná. Nejsem ani feťák a ani normální holka, když dělám takové věci. Navíc mám práci a docela vážné a oceňované povolání a vůbec se to k tomu nehodí.
Je pravda, že byly roky, kdy v létě jsem to měla s partnerem sedmkrát třeba a v podstatě se s tím setkávám už pět let zhruba. Jeden čas to bylo častější a hrozně mě to trápilo a ničilo. Zapisuji si i datum kdy to udělám a počítám kolikrát to mám za život. Nesnasela jsem bažení a neurózu, najednou se objevila a já vedela, že už mě to ovládá a to bylo úplně schizofrení. Nechtěla jsem to strašně, ale už musela, když to někdo donesl, neodolala jsem a to proto, aby mi bylo zase jednou na chvilku lépe. Za tuto cenu.
Situace třeba, že to bude a když to nevyšlo, bylo to strašný. Ovládalo mě to. No a su ráda, že jsem to omezila jednou za rok. Ale aj tak mě to vždy mrzí. Je to asi praštěná otázka, ale nebylo by mě lépe, kdyby mě to pak tak strašně nemrzelo, neměla jsem pocit, že jsem selhala ? Když v podstatě se bavím dobře a mám to takto málo. A ani už nemám bažení, nic se nestane, když to nevyjde. Nechávám tomu volný průběh, netlačím na pilu, nemusím to mít za každou cenu. Už mam pocit, že i bez toho je dobře, mám koníčky a svůj život a mám to jen jako když si dám zmrzku či pivo.
Mám pocit, že vždycky na těch drogách bylo pro mne nejhorší, to jejich pojetí ve společnosti a následné pohrdání sama sebou a pocit jako kdybych něco ukradla, zabila a on to nikdo neví a chovají se ke mě lidé hezky, vždyť si to nezasloužím ? Kdyby tak věděli... Připadala jsem si jako ta nejhorší a zkažená.
No ještě bych měla ale říct, že jsem měla přísnou, upjatou výchovu, stylem když budu dělat vše dokonale a správně, bude to stejně nedostačující, nebo se něco stane, něco nevyjde a pořád jsem byla v úzkosti, že musím vést správný život, vše jak má být a v pořádku a bezpečí. Když jsem jakkoliv odbočila, třeba jen opisování ve škole, sex s klukem, což je normální, měla jsem též pocity zkaženosti a zvrhlosti. To je práce mé úzkostné a depresivní a upjaté maminky. Do teď si sebe nevážím a pořád si vymýslím cíle a překážky, abych si mohla sebe vážit a mám se ráda, jen když druzí mě mají rádi, což je taky dost na houby. Trochu su asi masochista. Když aj odpočívám a užívám si život, třeba dovolená, kolo a tak, mám opět výčitky, že to bylo drahé, nebo že si to nezasloužím atd. Umíte si tedy představit, jak mi asi je, když si dám něco nelegálního. A možná právě proto to i paradoxně dělám, abych vyvazila tu správnost a dokonalost a obscesivni chování v mém životě. Nesnáším tu matku ve mně, pořád tam je, pořád se jen obhajuji a přemýšlím, co si o mně mysli druzí. Je to fakt takový problém jednou za rok ? Su z toho vždy úplně nemocná a špatná pak minimálně několik mesicu, že jsem zhresila. Přitom všude jsou herci a celebrity co to dělali a dělají. Jo jenže společnost se jinak vždy bude dívat na takového Cobaina a jinak na obycejneho člověka, co si dá ikdyž třeba jen na Silvestra, stačí se jen třeba zmínit, že jsem to měla.
A už jenom to, jak zase nad tím přemýšlím, mě v podstatě leze na nervy. Zas je tam ta máma. Obhajuji sama sebe před sebou. A záleží mi co si Vy myslíte a lidi a přitom je to moje věc, můj zivot. Je to tak složité. No ale cim si su jistá je, že nějaké, jakékoliv látky, alkohol, závislosti na čemkoliv, udělají ze života sice peklo s depresema a bažením a flešbeky a tox. psychózou apod. Ale zas tak moc se to neliší od toho, jak dokáží zničit zivot lidi, traumata z dětství, šikana treba a výchova a následky stojí taky za to. A mohou být i trvale v podobě poruch osobnosti. Což podle mne po abstinenci a léčbě nejrůznějších závislostí, může být život zase docela normální. Pokud tedy nepočítám zdravotní následky. Stejně kam se hrabe třeba pervitin na některé osůbky, co jsem v životě potkala. Včetně násilí a jiného. Zas jako tak strašné děsivé zlo, bych tu látku úplně neviděla, pokud se tomu slepě člověk nepoddá a bezmyšlenkovitě se nenechá vést drogou a nepřemýšlí nad tím a vším co se děje s ním a kolem hned ze startu, je fakt, že to vidět někdy ani nechce, ale aj to jsem si uvědomila a vyděsilo mě to. Pořád jsem si tak nějak hlídala své pocity, sledovala jak se mění a co mě ovlivňuje. Člověk aj lže sám sobě, aby si mohl dát. Je to hra z ohněm, přesto myslím, že lze ji kočírovat. Otázkou ale je, proč si takto složitě komplikovat život. Možná je to i tím že nesnáším předsudky, upjatost v sobě, že na jedné straně ráda vybočuji a na druhé straně mě to v podstatě děsí, protože to mám tak jako jedna z mála.
Zajímal by mě na to Váš názor? A co mám dělat už ze sebou ? Nevím jak to změnit, abych to neměla takto všechno jaksi patologicky. Psycholozku mám, snaží se korigovat moji kritiku k sobě, ale víc se moc nic neřeší. Asi už to myšlení nezměním. Vždycky se budu trápit tím, co si kdo myslí. Pořád strach.
Moc děkuji za případnou odpověď.

Zpět