Sananim - Drogová poradna 

Pomoc příteli ...

ME

Je mi 26 let, s přítelem už jsme spolu opravdu dlouho ? poslední 3 roky spolu žijeme ve společné domácnosti (před tím několik let u rodičů). Po dlouhé době se mi svěřil, že bere pervitin a chce s tím přestat, protože je ? dle svých slov ? na dně, situaci už nezvládá. Jeho problémy jsem ?tušila?, jen jsem chtěla, aby (si) to přiznal. Tehdy jsem se s ním snažila bavit (ať už v narážkách, dvousmyslných dotazech), ale neměl zájem ? nebylo ?o čem?; byly to roky plné lží a přetvářky. Teď mě však přestává neustálé doprošování se bavit. Několikrát jsem se snažila situaci ?řešit? výhružkou, že v případě jeho stavu (tj. např. že na několik dní zmizel) od něj odejdu. Ve finále mi vykládal jak mě strašně moc potřebuje, že se chce změnit, že potřebuje pomoc ? Bohužel, když už ze sebe svoji ?zpověď? dostal, nejspíš čekal, že se to samo vyřeší - co mohl, to zřejmě udělal. Řekla jsem mu, že můžu stát po jeho boku, podpořit ho, ale nedokáži mu sama pomoci; nedokáži ho 24 hodin denně ?hlídat?. Nemá stálé zaměstnání, takže není neobvyklé, že celý den ?profláká?. Problém je, že mě svojí apatií vytáčí; jako kdyby v mé přítomnosti byl úplně jiným člověkem ? když už ?musí? být se mnou (omlouvám se za svůj sarkasmus), tak čas stráví nejraději u televize, prostě domácí pohodička ? chápu, že radovánky si užívá s ?kamarády? (které já vlastně ani neznám). Vypadá to, že zbytku světa se snaží něco dokazovat (stručně by se to dalo popsat jako pubescentní ? silácké ? chování; což by v jeho 27 letech měl mít dávno za sebou), v mojí přítomnosti se chová uvolněně, na nic si nehraje ? a nebo je opak pravdou ? přetvařuje se mně. Přeháním ? Pravdou je, že já osobně ani nekouřím a piji jen z donucení (přípitek na Nový rok ?). Pravdou je, že on se na mě mohl vždycky spolehnout. Že by pravda o protikladech ?! Faktem je, že on sám musí něco pro zvládnutí vztahu k drogám udělat ? zejména si najít jiné ?kamarády?, jakoukoliv smysluplnou aktivitu, a hlavně pak odbornou pomoc /Brno/ ? Jenže je to pořád dokola, pár dní seká latinu, pak zase lítá do noci, stále stejní ?kamarádi?, stále stejné řeči ? a já jako bych shovívavě čekala na nějaký zázrak ? Je to zvláštní pocit: stále se vracím do minulosti, doufám v budoucnost a přítomnost mi poněkud utíká mezi prsty. Podle všeho ale nikdy nekončící kolotoč. A tohle už nezvládám já. Chci mu pomoci, ale mám pocit, jako bych ho v určitém směru ?omezovala?, já mu přece jeho ?kamarády? zakazovat nemůžu ? tohle on musí pochopit sám (nejsem si v podstatě jistá, co myslel tím, že potřebuje pomoc ? asi abych dělala, že nic nevidím a jen se na něj usmívala a pochlebovala mu kterak je strašně hodný, že jednou ? z padesáti případů ? přišel včas). Je toho příliš ? Za ty roky jsem si s ním užila své. A možná o to je to těžší od něj odejít, je těžké zahodit 10 let života; i když na ty roky rozhodně příliš hrdá být nemůžu. Opravdu bych mu chtěla nějak pomoci, jenže momentálně fungujeme ?na tichou domácnost?. Zase. On se raději vyhýbá mně, mě už nebaví mu cokoliv říkat, vyčítat ? Asi jsem postupem času rezignovala, otupěla ? když už dokázal najít sílu se mi ?přiznat?, doufala jsem, že opravdu bude chtít skončit s drogami a začít nový život. Jak se však dostat od slov k opravdovým činům ? Čím se začíná ?nový život? ? Několikrát mi nabízel sňatek, zmínil se o dítěti ? chápe, že MOMENTÁLNĚ to nejde, chápe, že za daných okolností já ?nechci? (i když to tak vypadá, zase tak naivní nejsem, abych si myslela, že např. těhotenství by mu oči otevřelo). Nenapadlo mě, že to nechá ale pouze na své ?vůli? a na tom, že mu jeho ?kamarádi? nic nepodstrčí. Začínám mít pocit beznadějnosti. Těžko tedy můžu podporovat někoho, v kom (v určitém stavu) ztrácím důvěru; bohužel se vždy moje nedůvěra ukázala jako opodstatnělá. Vím, že základem každého normálního vztahu je právě mj. důvěra, moc dobře však vím, že on ?normální? není. Vlastně jsem ztrátu důvěry kompenzovala několikanásobným pochopením. Teď však mám pocit, že se mi to vymstilo. Omlouvala jsem jeho chování daleko za hranicí únosnosti. Teď si však připadám jako ?odepsaný boxovací pytel?. Netuším co bych pro něj měla udělat (a vlastně i pro sebe) ? Naléhat, nadávat, zakazovat, doprošovat se ? nebo jen nakonec před vším utéci a cítit se z jeho strany ?zneužitá a zhrzená? (teď nevím, kdo vlastně potřebuje víc pomoc ? nevím co si počít se svojí bezmocností) ?! Tady už vlastně nejde o vztah jako takový, ale o něj ? Já teď hlavně potřebuji vědět, že má smysl vydržet, vědět, že se člověk dokáže dát zase dohromady. Potřebuji získat víru, že má naději se z toho dostat, resp. získat představu o tom, čím takový člověk prochází, co čeká od nejbližších ze svého okolí (rodina o ničem v podstatě neví, stýkají se párkrát do roka ? já jsem v podstatě jediný člověk, se kterým je dlouhodobě ?v kontaktu?; jinak pouze ?kamarádi na pár měsíců?). Chápu, že je pro něj těžké změnit několikaleté ?zvyky? a ze dne na den zůstat čistý. Chápu, že bych ho měla podporovat v jeho rozhodnutí, ale je těžké projevovat podporu, když vidím v podstatě stále stejné chování, slyším, že byl celý den se stejnými ?kamarády? ? Vidím na něm, že opravdu by chtěl přestat, má snahu, dělá určité ?pokroky? (když nic jiného, tak moc dobře chápe, že se nechová normálně, ale nedokáže si sám pomoci), nakonec ale sjede do stejných kolejí (? doslova ?!); načež se mi pak omlouvá, zoufá si ? Omlouvám se za opravdu přehnaný ?dotaz?, ale otázka v podstatě měla vyznít: co mám dělat pro člověka, který chápe, že se nechová normálně a chce normální zase být ? Tak totiž zní jeho ?přání? ? být zase normální ? Nechtěla jsem vás rozhodně zatěžovat mými problémy, ale jednou větou jsem situaci popsat (tedy spíše nastínit ? je to ještě daleko víc komplikovanější) nedokázala. Bohužel není nikdo, komu bych tohle sdělila, vše celé ty roky zůstalo pouze mezi mnou, mým přítelem a jeho světem. Je to spíše na psychologa; ale tady nejde o mě, ale o člověka, kterého přes všechno stále miluji a chci mu pomoci. Ještě jednou se tedy omlouvám za rozsah mého dotazu a děkuji za podporu jako takovou ?

Zpět