Sananim - Drogová poradna 

Slabá vůle?

seburag

Letos jsem "oslavila" 10 let od startu své i.v. toxické pouti. Před 6 lety jsem se úspěšně zbavila závislosti na heroinu a mou jedinou drogou zůstal (prokletý, zrůdný, zotročující a omezující) pervitin. V průběhu oněch následujících 6 let jsem zcela přehodnotila svůj pohled na život. Asi jsem dospěla. Vše, co by mi připomínalo léta minulá (lidi a jejich chování, vlastní špatné svědomí, vzpomínky...) jsem se snažila pohřbít. Nastoupila jsem do zaměstnání, našla si bydlení a jakžtakž jsem se začlenila mezi normální lidi. Začala jsem se stydět za to, že beru drogy, jak je to trapné. A i když mám jediného dodavatele, do toho prostředí vstupuju s nelibostí. Ale musím. Ačkoli jsem svou dávku zminimalizovala, stále beru. Pokud svou startovací dávku nemám, nejsem schopna se zcela probudit. Jsem ve stavu polospánku, ztrácím pocit zodpovědnosti a rozumem se musím přinutit vstát. Pocity úzkosti, deprese a prázdno taknějak zvládám. Beru, že to k odnětí drogy patří a že to mohu časem svým přístupem změnit. Pokaždé, začínám-li den bez drogy, riskuju ztrátu zaměstnání, což je pro mě jedinou jistotou, že neskončím zpátky na ulici (a to FAKT už nikdy nechci!!!). Když už se přinutím vstanout a nepřijdu do práce pozdě, nedokážu se plně soustředit a během dne mám okamžiky nepřekonatelné ospalosti. Mé pracovní nasazení je minimální. Pracuji s lidmi, s penězi a sama. Nemohu si dovolit na minutu vypnout. Po směně jedu domů si hned lehnout a další den bez drogy je to to samé. A následující taky. A furt a furt. Nic se nemění k lepšímu, jsem jen vyčerpanější, volno celé prospím, nemytá, bez jídla, bez cigaret...jen spát, spát...už to tak nenávidím! Sebe za to nenávidím! Pak si zase dám a žehlím, co jsem si za dny abstinence, podělala. Je to těžké. Dávám napořádek resty z minulých let (dluh na zdr.poj. u VZP, apod.), činže a drogy taky dost stojí. Většina lidí má dvě práce a zvládá to i bez drog, proč já ne? Konečně se dostávám k dotazu do vaší poradny. Mám šanci se ve svém případě drog úplně zbavit? Jsou nějaká cvičení, jak přinutit tělo a mozek, aby se chovaly normálně, tak jako dřív, než byl ze mě toxík? Pokud by se mi to fyzicky povedlo, jaké problémy mohu očekávat dál (může mít výrazný vliv i to, že jsem infikovaná HCV)? Život pro mě ztratil význam. Je mi 29 let, k vyzrálosti počít a vychovat ditě už asi nedospěju, partnera nehledám, protože jako fetka nemám nárok mít normálního (to je bohužel důsledek, který se nedá zamaskovat a i kdyby, vztah nezaložený na důvěře ztrácí význam). Jediné, co si přeji, v klidu dožít jako slušný člověk. Kvůli sobě, kvůli matce, kvůli lidem, co mi věří...tak...jaká je prognóza...je to moc zlé? Za odpověď moc dík. LIB04BOH06

Zpět