Sananim - Drogová poradna 

Slabá vůle?

seburag

Letos jsem "oslavila" 10 let od startu své i.v. toxické pouti. Před 6 lety jsem se úspěšně zbavila závislosti na heroinu a mou jedinou drogou zůstal (prokletý, zrůdný, zotročující a omezující) pervitin. V průběhu oněch následujících 6 let jsem zcela přehodnotila svůj pohled na život. Asi jsem dospěla. Vše, co by mi připomínalo léta minulá (lidi a jejich chování, vlastní špatné svědomí, vzpomínky...) jsem se snažila pohřbít. Nastoupila jsem do zaměstnání, našla si bydlení a jakžtakž jsem se začlenila mezi normální lidi. Začala jsem se stydět za to, že beru drogy, jak je to trapné. A i když mám jediného dodavatele, do toho prostředí vstupuju s nelibostí. Ale musím. Ačkoli jsem svou dávku zminimalizovala, stále beru. Pokud svou startovací dávku nemám, nejsem schopna se zcela probudit. Jsem ve stavu polospánku, ztrácím pocit zodpovědnosti a rozumem se musím přinutit vstát. Pocity úzkosti, deprese a prázdno taknějak zvládám. Beru, že to k odnětí drogy patří a že to mohu časem svým přístupem změnit. Pokaždé, začínám-li den bez drogy, riskuju ztrátu zaměstnání, což je pro mě jedinou jistotou, že neskončím zpátky na ulici (a to FAKT už nikdy nechci!!!). Když už se přinutím vstanout a nepřijdu do práce pozdě, nedokážu se plně soustředit a během dne mám okamžiky nepřekonatelné ospalosti. Mé pracovní nasazení je minimální. Pracuji s lidmi, s penězi a sama. Nemohu si dovolit na minutu vypnout. Po směně jedu domů si hned lehnout a další den jbez drogy e to to samé. A následující taky. A furt a furt. Nic se nemění k lepšímu, jsem jen vyčerpanější, volno celé prospím, nemytá, bez jídla, bez cigaret...jen spát, spát...už to tak nenávidím! Sebe za to nenávidím! Pak si zase dám a žehlím, co jsem si za dny abstinence, podělala. Je to těžké. Dávám napořádek resty z minulých let (dluh na zdr.poj. u VZP, apod.), činže a drogy taky dost stojí. Většina lidí má dvě práce a zvládá to i bez drog, proč já ne? Konečně se dostávám k dotazu do vaší poradny. Mám šanci se ve svém případě drog úplně zbavit? Jsou nějaká cvičení, jak přinutit tělo a mozek, aby se chovaly normálně, tak jako dřív, než byl ze mě toxík? Pokud by se mi to fyzicky povedlo, jaké problémy mohu očekávat dál? Život pro mě ztratil význam. Je mi 29 let, k vyzrálosti počít a vychovat ditě už asi nedospěju, partnera nehledám, protože jako fetka nemám nárok mít normálního (to je bohužel důsledek, který se nedá zamaskovat a i kdyby, vztah nezaložený na důvěře ztrácí význam). Jediné, co si přeji, v klidu dožít jako slušný člověk. Kvůli sobě, kvůli matce, kvůli lidem, co mi věří...tak...jaká je prognóza...je to moc zlé? Za odpověď moc dík. LIB04BOH06

Zpět