Sananim - Drogová poradna 

Pro paní Janu Justinovou - Serious problem

Rozara

Zdravím Vás, Jani. Celou sobotu a neděli jsem si rovnala v hlavě, co Vám napíšu a teďkom mi to nějak nejde dostat mailu. Jani já bych potřebovala mýho Michala dostat k terapeutovi a na skupiny. Jenže nevím jak. Ono to začalo na jaře, v březnu, jednou tak večer sedíme a on mi povídal, že má chuť hrát na automatech a chuť na drogy. Nakonec z něj vypadlo, že asi tak od podzimka do toho března hraje, že začíná cítit, že z toho může být velikej problém a že pojede na opakovačku do Bílé Vody. No já jsem zůstala úplně volšová, protože by mě to bývalo nidky nenapadlo. Nic jsem netušila. Nebral si peníze, nic neprodal, prostě místo oběda chodil hrát. Tak jel do Bílé Vody a přišel na to, že mu chybí krátkodobé cíle, že vlastně nedělá nic jiného, než že chodí do práce, domů a do práce. Tak si našel florball, občas si zašel na pivo k nám na roh do sport baru. Jenomže pak si při florbalu urval vazy na kotníku, takže byl dva tydny doma. Ten jeden týden to bylo dobrý, ten druhý týden začal vysedávat po baru až to došlo tak daleko, že propil a prohrál v kostkách hromadu peněz. Tak jsme o tom trochu mluvili a říkal, že se má plný zuby, že musí do práce. Tak už druhý týden chodí do práce, pravda, se zavázaným kotníkem, ale chodí. No a v pátek teď přišel večer, že jde na pivko a jak se vrátil za hodinu domů, tak jsem cítila, že není něco v pořádku. Seděl na balkoně, kouřil, hlavu v dlaních, tak jsem se ho opatrně ptala, co se mu přihodilo a vypadlo z něj, že má strašnou chuť na drogy. že si i představoval, jak si dává. Že hledá důvody, proč si dát nebo nedat. Źe mu připadá, že nežije se mnou, ale vedle mě, že ho práce štve, což občas každého z nás, že prostě ví, že je šťastnej, ale že neumí být šťastnej. Že musí pořád dělat nějaký potíže. Že vidí, že si úplně představuje, jak si dá drogy, že ví, jak by mu těch pár hodin bylo, ale co pak. Co by bylo po tom, až to vyprchá. Tak jsem mu řekla, že má jen dvě možnosti, že buď být se mnou a něco proti tomu dělat, anebo ať si vezme svoje věci a jde fetovat. Tolik síly ho to stálo, aby přestal. Když čtu ten deník z Bílé Vody, co si psal, to je něco tak šílenýho, že to snad není ani možný, co cítil, co zažil. A znám Michala, u něj by to nebyl jednorázový relaps, ale normální dráha fetky. Poprosila jsem ho, ať zajde za terapeutem, že potřebuje někam chodit na skupiny. To bylo v pátek. Tak mi řekl, že teď nechce nic řešit. Víkend byl úžasnej, byli jsme na koncertu, se známýma poseděli, u našich na obědě. Včera večer jsem se ho ptala, jak mu je, pocitově. Tak říkal, že je to už dobrý, že mu je o hodně líp. Tak jsem chtěla zase začít, že by měl jít za terapeutem a zase mi řekl, že teď nechce nic řešit. Já se moc bojím. Začínám mít snad panickou hrůzu. Třeba jsme byli na tom koncertu v sobotu, a Michal šel na záchod, vrátil se a že musí jít ještě jednou. No já už jsem viděla jehlu v ruce a on mezi tím volal kamarádce, že se za ní stavíme. Včera měl jet do práce a najednou se dívám z okna a auto stálo za barákem a přitom odjížděl. Tak já mu hned volala a on akorát šel domů, protože Praha byla včera neprůjezdná kvůli maratonu. A já už viděla, že hodil auto za barák a šel na Národní. Nebo kam. Docela z toho cvokatím. Myslím si, že potřebuje terapeuta. Co myslíte Vy, Jani? A jak se mám chovat v takových chvílích? Už si kolikrát nevím rady. Snad se v tom mým mailíku vyznáte, raději to po sobě ani nebudu číst. :o) Děkuji za odpověď, moc. Rozára.

Zpět