Zoufalství
Otázka 09/14/2016
Dobrý den, mám dospělého 28letého syna, před půl rokem se vrátil z výkonu trestu. Do vězení ho dostala parta, drogy, automaty a samozřejmě on sám. Pustili ho na půlku s pětiletou podmínkou. Celou dobu jsem ho podporovala, jezdila za ním, povzbuzovala ho. Po propuštění jsme ho vzali s manželem domů, aby se mohl odrazit, brali jsme to tak, že každý si zaslouží druhou šanci, ale za těchto podmínek: pracovat, nehrát, nebrat, držet se dál od \"kamarádů\". 2 měsíce to šlo, pak poprvé nepřišel na noc domů, ale do práce šel. Pak sekal chvíli latinu, pak nepřišel domů celý víkend, samozřejmě nebral mobil, ale potom jsme zjistili, že ho zastavil. Všechno bylo jasné - úlet s partou feťáků. Vyhodili jsme ho, ale pak nás uprosil, ať mu dáme ještě šanci. A potom už to šlo všechno z kopce. Šel k probační na test, ale ten neproběhl, protože prý se mu nechtělo. Pak už se probační vyhýbal. Na povrch začaly vyplouvat lži. Peníze se ztrácely rychleji než voda v písku. Jeho peníze. A pak zastavil moje stříbro. To jsme ho vyhodili podruhé a definitivně. On mi před tím napsal SMSku, ve které se ke všemu přiznal, ale já už jsem nechtěla pomáhat, mám toho moc za sebou, jednu dobu jsem chodila já do Modrého kříže, protože už jsem to psychicky nezvládala, ze tří mých dětí 2 propadly drogám. Nikomu to nepřeju. Takže je na ulici, před 14 dny ho někdo zbil jak psa, on tvrdí, že neví, ale myslím, že ví a ví i za co. Teď někoho okradl, a já nespím po nocích a říkám si, jestli jsem ještě něco nemohla udělat. Všichni, co mě znají, říkají, že jsem udělala až moc, až nenormálně moc. Že měl šanci a totálně ji promarnil. Jsem smutná, nešťastná, upadám do deprese a stahuju sebou všechny, a přitom v hloubi duše si říkám, že je dospělý, musí nést následky, ale to srdce to má jinak:-(( Pája.
Odpověděl: Jana Justinová
Dobrý den,
nikdo, kdo nezažil něco podobného, si asi nedovede tak úplně představit, v jakém zoufalství a vnitřním rozporu se nachází matky a otcové uživatelů drog, jako je Váš syn. Je ale pravda, že se s podobnými případy v praxi bohužel setkáváme velmi často. A že v takových případech je každá rada drahá, protože i když člověk ví, co by bylo nejlepší pro něj i pro dítě, srdce mu to někdy nedovolí.
Víte, že jste udělala dobře, teď jde jen o to, abyste své rozhodnutí ustála, vydržela nepomáhat, nic nedělat. K tomu by Vám nejlépe mohla pomoci nějaká podpora zvenčí, v podobě podpůrného kontaktu jako jste ho zažila v Modrém kříži (pokud Vám to tam vyhovovalo, pak se tam nejlépe vrátit) nebo např. rodičovské skupiny. Tam byste potkala další rodiče v podobné situaci a mohla s nimi sdílet svoje každodenní trápení.
Přeji hodně sil a trpělivosti!