Zoufalost

dobrý den, mé jméno je Romana. je mi 31 let a jsem dcera silně závislé alkoholičky. To že jsem vyrůstala v rodině s alkoholikem jsem začala vnímat již brzo.. cca když mi byli 4 roky. Celou svoji pubertu a dospívání jsem se těšila že se vdám a odstěhuji a budu žít normální život plný lásky a pohody, kde alkohol nebude nebo jen v malém množství. Vdala jsem se a odstěhovala když mi bylo 26 let. Odstěhovala jsem se z velkoměsta na vesnici do manželova baráčku. Vtah jsme měli úžasný i přes manželovo divoké mládí bylo vše v pořádku. Velký zlom v našem soužití byl, když se nám narodil syn. Manžel začal pít a náš vztah chřadl. Já jako prvorodička jsem měla co dělat abych se vše naučila jak správně s miminkem pracovat. V té době manžel ještě pracoval v Praze. Když jsme odjeli se synem na týdenní dovolenou na Moravu, celou dobu byl jen opilý. Po té jsem zjistila že si našel nějakou slečnu. Když jsem s ním o tom mluvila tak jsem si všechno vyříkali a ubezpečil mě že si s ní jen psal.. že potřeboval náklonnost kterou se mu 100% nevěnovala. Náš vtah tedy pokračuje dál. Nevím co mám dělat jelikož se každý víkend opíjí. Mluvíme o to, řeší me to, slíbil že si najde pomoc ..ale že si nemyslí že má vážný problém. Že to zvládne sám. Dokázal půl roku nepít... Myslím si že není normální každý víkend pít a k tomu potají, když uklízím najdu vždy jednu, dvě flašky vodky. Prosila jsem ho at se na někoho obrátí, že ničí hlavně svůj život a život synovi. Jednou prý byl u psycholožky ta mu sdělila, že vlastně je to vše v pořádku, že pokud si on myslí že to zvládne sám tak at se o to pokusí, a že on má vyhledat pomoct až to bude cítit sám a né že ho tam pošle manželka. Neívm si rady co dělat. Nevím kam jít, ke své rodině nemůžu jelikož tam je další silný alkoholik který se léčit nikdy nebude. Omlouvám se spíše je to takové vypovídání. Už jsem tak zoufala, nejhorší je že už šestiletý syn vše vidí a pozná. Dokonce mu říká ty jsi zase opilej. Je mi do pláče.