Muj příběh

Už od svého narození jsem měl ze strany rodiny pevné zázemí, moje máma mě zahrnovala maximální rodičovskou péčí, trávila se mnou úplně všechen volný čas a snažila se dělat vše k mé spokojenosti. Ani ve školce jsem být nemusel, vzhledem k tomu že hned vedle bydlí babička s dědou, a nebyla tak chvilka kdy bych byl o samotě. Chodili jsme na výlety, po dobu základní školy na vysvědčení míval nejlepší průměr ze třídy. Vždy jsem byl ale introvert a kromě rodiny si nikdy k nikomu nedokázal vytvořit silnější pouto. V době kdy mi bylo mezi 14-15 roky, mi bratranec ukázal jednu počítačovou online hru. Velmi rychle jsem tomu propadl. Prostřednictvím internetu jsem se začal bavit spíše se staršími dospělými lidmi, se kterými bych v normálním životě nikdy ani neměl příležitost navázat kontakt, všichni moji vrstevníci se kterými jsem se doposud potkával, mi najednou začali připadat jako pitomci. Potom co jsem měl jistotu, že se bez zkoušek dostanu na školu, kterou jsem si vybral, pro mě všechno kromě hry, přestalo existoval. Online jsem býval i 20 hodin denně, z několika desítek tisíc hráčů jsem patřil k pár nejlepším jednotlivcům, z mé přezdívky, pod kterou jsem vystupoval, se v komunitě stal pojem a každý na síti mě znal. Celý ten virtuální svět mě zkrátka naprosto uchvátil, vyhovovalo mi to a měl jsem pocit, že mi nic nechybí. Takto to bylo až do mých 19ti let. Až jsem prostřednictvím oné hry, mezi nespočtem lidí, se kterými jsem přišel za ty roky do kontaktu, náhodou narazil přesně na někoho, koho jsem si celý život přál a postupem času se zamiloval se. Od té chvíle kdy jsem poznal lásku se ve mně něco změnilo, uvědomil jsem si, proč jsem na tomhle světě. Byl jsem nepopsatelně šťastný, prožili jsme spolu pár neuvěřitelně nádherných týdnů... A málokdo si dovede představit jaké to pak je, když se souhrou několika chyb, začne někomu postupně hroutit celý svět. Jak nesmírně to bolí, když někdo, s kým jste společně zažili ty nejkrásnější chvíle v našich životech dělá, jako by se nic z toho nikdy nestalo, jako by to celé nebyla pravda. A ještě do vás kope, uráží vás a vědomě vám ubližuje. To co se stalo, mě totálně psychicky odrovnalo, odešel jsem ze školy a studium nedokončil, jelikož jsem to prostě nebyl schopný zvládnout. Mámě se podařilo přesvědčit mě, abych vyhledal odbornou pomoc a objednal se k doktorovi. Měsíce jsem docházel k psychiatrovi a bral různé prášky, ale bylo to bez výsledku. Nijak mi to nepomáhalo a nic se neměnilo, stavy šíleného smutnu a lítosti střídal vztek vůči celému světu a naprostá beznaděj. Několikrát jsem stál na odlehlé vlakové zastávce u kolejí a přemýšlel o sebevraždě. Nakonec jsem si řekl, že se problémům postavím čelem a pokusím se udělat něco pro to, aby bylo líp. Udělal jsem si řidičák, začal chodit cvičit, přihlásil se na kurz angličtiny. Pořídili jsme si psa, čímž se mi zároveň splnilo několik let staré přání. Jenže jak čas utíkal, zjistil jsem, že mě vůbec nic nenaplňuje a nic pro mě nemá žádný smysl. V porovnání s tím co jsem zažil v době zamilovanosti, se mi vše jevilo neskutečně prázdné, nudné a bezvýznamné, v celém dni nebyla minuta, kdy bych nemyslel na svou bývalou lásku. Měl jsem oporu ze strany rodiny a pár přátel z internetu, ale prakticky nikdo to nechápal. \"Děláš jako kdyby to byla jediná ryba v rybníku, jsi mladej a podobnejch ještě za život potkáš několik.\" ... Jenže pro mě se skutečně jednalo o jednoho člověka z tisíců, asi zkrátka vztahy vnímám jinak než většina ostatních lidí mého věku, kdy jde mnohdy jenom o zábavu a sex. Odborník mi nijak nepomohl a já už jsem to prostě dlouhodobě nezvládal. Ačkoliv jsem nikdy vůbec nepil ani nekouřil, k veškerým \"omamným látkám\" měl vždy bez rozdílu silný odpor, rozhodl jsem se sehnat a vyzkoušet marihuanu. Zjistil jsem, že mi to pomáhá, umožňovalo mi to navodit si veselou náladu a nebo se zhulit tak, že jsem byl úplně mimo, začal jsem kouřit každý den. A po pár měsících pak k lehké droze přidal podstatně silnější kalibr - kokain. Získal jsem přístup k tomu nejkvalitnějšímu „matroši“ (průměrná dávka kokainu co je u nás běžně k sehnání od dealerů na ulicích obsahuje jenom 10 - 30 % drogy, zbytek je domíchaný vším možným) a onen \"smrtící bílý prášek\" před kterým nás ve škole tolikrát varovali, mi navozoval opravdu krásné pocity, cítil jsem se podobně šťastně jako v době když jsem tehdy prožíval lásku. Nabyl jsem dojmu, že jsem objevil něco úžasného, něco co konečně zaplní prázdnotu v mém srdci. Jenomže koks z hlavy rychle vyprchá a tudíž jsem i rychle zvyšoval dávky. Když už jsem měl před sebou „nádobíčko“ a pytlík s drogou, nedokázal jsem svou touhu ovládnout a dát si jen přiměřeně. Začaly přicházet nepříjemné dojezdy znamenající v mém případě smutek, neklid, podrážděnost, vyčerpání . Soustavně krvácející nos také není nic příjemného. Jednou jsem si jako obvykle rozhodl udělat přes noc dobře „pár lajnama“. Po chvíli jsem z toho pocitu neuvěřitelného blaha nad sebou ztratil kontrolu a začal to do sebe sypat prakticky neustále, přál jsem si, ať to neskončí. Výsledek byl ten, že jsem během krátké chvíle vyšňupal 3 gramy 80%ního kokainu (pro člověka je toxická dávka 1.0 až 1.5 gramu, podle toho kolik váží). Následoval nepředstavitelný stav deprese, a pocit slabosti jako kdybych několik dní nespal. Zdálo se mi, že mi v nosu lezou brouci. Srdce mi bušilo snad desetkrát rychleji, ztrácel jsem vědomí. Začal jsem si myslet, že umřu a brzy si přál, aby se tak stalo… Kromě toho, že mi bývá zle při dojezdech, někdy nastupují psychózy. Stres že se má něco stát, strach že veškerou mou činnost monitoruje kriminálka, pocit že mě půlka lidí v metru pozoruje, pořád se rozhlížím a otáčím. Častokrát se přistihnu, že si nahlas něco říkám pro sebe. Nejhorší ale bylo, když peníze (které jsem sháněl různě, přičemž prací to zrovna nebylo) začaly docházet. Že drogy mě ničí zevnitř jsem si připouštěl, ale zároveň si uvědomoval, že kokain je to jediné co mi umožňuje zažít něco hezkého a připadat si šťastně. Lidi těžko můžou pochopit, že v tomhle stavu a psychickém rozpoložení člověk není schopný naprosto ničeho, že pro něj vůbec nic nemá ani ten nejmenší smysl. Že říkat mi „hlavně se tomu musíš přestat poddávat, nastup někam na brigádu a mezitím dodělej školu, měl bys místo sezení u počítače pro změnu začít chodit mezi lidi a pokusit se navázat známosti“ - je stejné jako člověkovi co leží v příkopu s přelámanýma nohama říct, ať se přestane litovat, zvedne se a jde to někam rozběhat. Je mi 20 a točím se v bludném kruhu bezmoci a beznaděje. Poslední našetřené peníze mi prolítly nosem. Už nemám koho podvést a obelhat, a nikdo mi nepůjčí ani pár korun. O tom že bych neměl vůli přestat, to není. Život pro mě přestal mít smysl, každý den byl jeden jako druhý, zaplněn jen bezvýznamnými rutinními činnostmi. Bez jakékoliv radosti a čehokoliv pozitivního, vzpomínky mě užíraly, jako když se otevírá rána. Díky koksu a trávě jsem měl umožněno se od toho oprostit - štěstí, radost, dobrá nálada, vše se dá vyvolávat opakovaně i několikrát za den. Tomu už je ale ovšem konec. Mám tu ještě svých posledních několik gramů, abych si mohl zřejmě naposled užít. Pak se o mně pravděpodobně brzy objeví krátký článek v černé kronice.