Sananim - Drogová poradna 

pro paní H.Skořepovou

p

Paní doktorko, děkuji moc za Vaši odpověď.Jsem z toho skutečně smutná, protože ať se snažím, mám trpělivost, tak asi nezjistím, jestli s tím svinstvem skončil nebo ne. Nevím, jak to poznat, můžu jenom věřit a doufat, že si nebude ničit život dál. Abstinenční příznaky do února byly, kromě velké podrážděnosti, nespavosti a psychické lability, ještě velmi agresivní útoky. Stačil jen pohled, který si špatně vyložil a bylo zle nebo neměl náladu komunikovat (vzhledem k tomu,že jsem to hned neodhadla), tak byla opět scéna, jak ze špatného filmu. Teď mívá deprese (někdy chce jen mluvit a vymluví se z toho), pak usne nebo má dny , kdy je mu zle, nemá moc chuť na jídlo, bolí ho žaludek , zvrací nebo jsou dny, kdy při nesplnění jeho představy o večeru začne vyhrožovat, že odejde si to někam vzít nebo se jde opít a pak tvrdí, že jsem ho k tomu vyprovokovala já (tvrdí to i okolí, všem vykládá, jak to není ve vztahu k vydržení a na mě se pak všichni dívají, jak na potvoru, která chudákovi ubližuje. Nikdo neví, že je to úplně jinak a že se snažím mu pomoci. Nejhorší je, že občas je to i před lidmi na kterých mi skutečně záleží a těžko budu vysvětlovat, že je to jen hra pro okolí - z toho vidí náš vztah milujícím a začne se snažit. Jde s extremu do extremu, když mě má nestojí o to, když ne, tak je překvapený a začne citové vydírání. Mně se asi ani nechce to vysvětlovat, protože by mi stejně nikdo nevěřil a těžko se to říká), pak celý večer se snažím ho dát do klidu a nehádat se, i když mi ubližuje nebo mě uráží. Snažím se jen mluvit a dostávat ho z té agresivity tím, že se snažím ho chápat, snažím se mu připomenout cíle, které v životě měl a začnu mu říkat, že měl úctu, důvěru,hodnotu a že věřím, že to zase bude - jen chtít. Pak se uklidní, poplače, řekne, že jsem skvělá a usne. Je to,ale hodně náročné(pro mě) a stále se opakující (teď už méně agresivní). Vzhledem k tomu, že jsem před rokem přišla o dítě, tak je hodně náročné se dostávat sama z tohoto problému (zvládla jsem to a zvládám to),ale tohle mi na klidu nepřidává. Nevíte o kontaktu v Brně? Měl by partner jít nebo docházet na psychologické porady? Zvládne to sám? Tvrdí mi, že deprese a stavy má z toho, že přišel o kamaráda, teď máme chladnější vztah - spíše přátelský, nebaví ho práce atd. Mě to příjde, jako výmluva a hledání problémů pořád někde jinde než sám u sebe a svalování viny na někoho jiného (i když si už uvědomuje - někdy - že si za to může sám).Rodina mu nepomůže, byť to ví, protože mu nikdy v ničem nepomohli - pořád si myslí, že mají malého a poslušného syna. Jeho průsery žehlím a pomáhám mu od jeho 17-ti let. Má pořád pocit, že je nepochopený a asi na vše sám.Já jsem spíše jeho dobrá přítelkyně a náhradní maminka, která říká , co smí a co ne a moc mě to nebaví, i když ho mám hodně ráda. Alespoň malinko mi z tohoto pomáhá člověk, kterého miluji, aniž by věděl o spoustě mých škaredých zážitků a aniž by věděl co zažívám. Je to komplikovanější o to , že je to nejlepší kamarád mého partnera.

Zpět