Otazka

Mám problém. Od začátku roku jsem nebrala a docela mi to šlo, ale včera mi na chvíli nějak přeskočilo nebo co a šlehla jsem si. Neměla jsem peníze, tak jsem vzala doma šperky a prodala to. Je mi ze sebe fakt špatně, jenže teď už prostě nejspíš budu pokračovat. Ale už toho mám vážně dost, nesnášim drogy a nesnášim sebe, že smažim a že jsem tak blbá, že i když vím, co z toho asi tak budu mít, to stejně dělám. Asi mi to nebudete věřit, ale nechci to dělat, jenže to... asi si pořád na něco stěžuju a říkám, že to nejde, bez toho, že bych to zkusila, ale tohle fakt nejde, chci přestat a nemám proč, protože bez drog jsem dočista sama (s nima taky, ale aspoň je mi to jedno), nemám žádný normální známý. Možná to, co píšu, vypadá dost zmateně, jenže po tom včerejšku jinak než zmateně neuvažuju. Je mi špatně, vim, z čeho to je, a stejně v tom chci pokračovat. Prostě vůbec nechápu, co dělám a proč to dělám, když z toho nic dobrýho nikdy nebude. Včera jsem to měla vydržet, jenže kdyby šel vrátit čas, udělala bych všechno stejně. Mám strach, co bude, s drogama nebude dál nic a bez nich to kdovíproč nevydržím. Nevím, jestli si dovedete představit, že jste v takový situaci, kdy víte, co by bylo správný udělat, a i to udělat chcete, ale víte, že stejně uděláte to špatný, a bojíte se toho. Jestli si to představit dovedete, tak nejspíš víte, jak na tom teď jsem. Omlouvám se, že píšu takový kraviny, ale teď jsem vážně dost v neslušným slově (jak jinak na dojezdech...) a nemám to komu říct, a když to neřeknu, nebo aspoň nenapíšu, tak asi se co nejdřív psychicky zhroutím, jestli se to tak dá říct. Ale asi dá. Svět je hnusnej. S drogama je nejmíň dvakrát tak hnusnej, a stejně asi budu pokračovat, jenže nechci, protože je to úplnej nesmysl. Vůbec nic mi není jasný, a nejmíň to, proč se na to nedokážu vykašlat.