Sananim - Drogová poradna 

Dotaz

Kajaa

Dobrý den, mám prosbu,potřebuji vysvětlit a pomoct vynést na povrch správné pocity,které v sobě den co den dusím a tím,že je nedokážu správně pomjenovat a pochopit je,se jimi den co den zabývám a trápím se...týká se to hlavně pervitinu.
Ten jsem zkusila poprvé v 16letech. Vychodila jsem 4letý studijní obor servírka,s prospěchem PROSPĚLA,navázala jsem na manualní práci (dělala jsem za barem,servírku,brigády nárazově a to od 18-20),do té doby jsem šňupala příležitostně tak 2x za 1/4roku,vedla jsem uspokojivé přátelské vztahy,dokonce i vztah,s rodiči jsem víceméňe vycházela dobře.Oni bydlí na vesnici,já zůstala v Praze.Pak to začlo,nenápadně,pomalu,ale jistě nabírat na otáčkách. Po rozchodu s bývalým "přítelem" jsem se odstěhovala ke kamarádce,která měla snadný přístup k pervitinu. Začala jsem brát častěji,do toho jsem chodila do práce. Pak mě vyhodili,kamarádka mě během 1/4roku taky vyprovodila...tehdy jsem před barákem poznala "týpka" co ke kamarádce taky chodil...no a už to jelo.Nejdřív jsme se scházeli na víkendy,pak na víc dní až jsem se k němu nakonec přestěhovala...tehdy bydlel u rodičů.Pokaždé jsme si spolu dali piko nebo ho měli. Po 1/2roce jsme tvořili pár,co se "miluje"a bere společně pervitin. Samozřejmě vše potajmu.Oba dva jsme byli na úřadu práce. On více méňe dělal trestní činnost každý den,scháněl,prodával pervitin a sem tam elektroniku. Já seděla na zadku a pouze se na vše dívala a nechala se živit. Jemu to tak vyhovovalo...po 3/4 roce ho otec vyhodil z bytu (bylo mu 27 a mě 21) a náhodou jsme sehnali byt přes týpka co si bral od něj občas piko. Nastěhovli jsme se tam a tam bydleli cca 2 roky,mezitím jsme vedli nesprávný život,brali piko,zprostředkovávali jsme ho,hráli jsme automaty,scházeli se ve většině jenom se smažkama,co jsou doma na socce,nebo choděj do práce anebo už maj rodinu...umě doma nic netušili,mysleli si,že chodím na brigády a šetříme peníze na budoucnost...no a došlo taky na DÍTĚ. Bylo to z mojí hlavy,ptám se ho : Kdy bys chtěl mít dítě? A on na to : Že se mnou by chtěl a že kolem tý 30...no a to bylo konec jara. Přešlo léto,a v Listopadu 2011 se to nějak zvrtlo a já otěhotněla. Věděla jsem to od pvního okamžiku,že jsem určitě těhotná,po 14dnech jsem to potvrdila testem. Ze začátku jsem byla šťastná (emočně) i přítel vypadal vyrovnaněji...byl hrdý na to,že už je táta...takovej ten pocit...no mezi tím jsme samozřejmě brali pervitin. Po měsíci a půl se to ale zhoršilo,dělal mi naschváli,měl ty divný stavy po piku nebo z překopnutí,nechtělo se mu do obyčejný práce,nechtělo se mu stěhovat a ni řešit naše dítě...nechával mě samotnou na piku...řídil to úplně mimo reálný svět,do slepý uličky...nakonec jsem se rozhodla pro potrat...bylo mu to líto,ale věděl,že není zázemí,peníze a ani žádná třetí pomocná ruka,tak mě přitom nechal,ať si na ten potrat jdu,nedal mi na něj ani peníze. Alw odvezl mě tam s kámošem a čekali tam na mě. Šla jsem na ten úplně nejposlednější možný a povolený termín interrupce. Měla jsem smíšené pocity. Vevnitř jsem cítila že to dítě chci,cítila jsem se jako matka,ty jiné emoce,cítila jsem už ten 3.měsíc těhotenství,to že se mnou cosi dýchá a tak,pocítila jsem rodinu,když jsem byla s přítelem ve 3. To teplo,jistotu,bezpečí,klid... i přeze všechny hádky. No v lednu 2012 jsem tedy absolvovala interrrupci. Posléze jsem stále udržovala vztah s přítelem a to i na pervitinu. Šňupali jsme tak 2x za 10-14dní. Od těch 20,5let jsem šňupala pravidelně,byla jsem na něm částečně závislá,psychicky...bavilo mě to,ale po těch necelých 3letech už mě to začalo sžírat...měla jsem už znatelně narušený soukromí,měla jsem stíhy,byla jsem žárlivá,sobecká,už mi hrabalo i z toho,že dělám furt jedno a to samý dokolečka a na piku...najednou došli nápady i jiskra. No a ačkoliv nerada,musela jsem se s přítelem rozejít...jel stále ve stejných sračkách,měli jsme málo peněz,neměli jsme ani na nájem,sotva na jídlo. Prádlo už taky trouchnivělo,starý prošláplý boty...známka záseku,zamrzlý bod,dlouho u pervitinu...asi 3x se pro mě vracel k nám domů ať se k němu vrátím...já z trucu řekla,že ne,že ať přestane s tím pikem a že pak přijdu. Pak jsme ztratili kontakt na víc než rok...já začala dělat servírku,brigády jako pokladní a podobně. Bydlela jsem sama se spolubydlící,víceméně jako socka...byla jsem samotná,až prakticky do teď...od té doby se cítím vinná...nepotřebná,bezcenná,na nic,k ničemu (to díky potratu) prožila jsem něco jako pohřeb vlastní osoby,pocítila jsem tu ztrátu těch hormonů,toho dítětě uvnitř,popsala bych to jako ztráta té největší lásky,prožila jsem to odpojení a prožívám pocit nenávratnosti,čehokoliv...smutek.A když k tomu přidám pervitin (zesiluje emoce,prožitky i zážitky) tak poslední 2 roky zažívám kopance. Vrací se mi to období s přítelem na piku...to dítě a ten vztah celkově,ta "umělá" láska. Stýská se mi po minulosti,po lásce obecně,stále vzpomínám na přítele,že přeze všechno to bylo malé štěstí co mě potkalo,co mě nikdy v ničem nenechalo,vždy mi dalo peníze,jídlo,pití,drogy,lásku,obejmutí,pocit bezpečí,ikdyž jsem ho párkkrát podvedla,tak si mě přes to nechal a měl mě rád. I jako tu kurvu...zmocňuje se mě jakási melancholie,nostalgie,jakoby můj mozek prováděl jakousi revizi a ukazoval výsledky,takhle pozdě...??? Jakýsi flashback...teprv teď v 29 si uvědomuji,jak nešťastně a špatně jsem žila,ke všemu potajmu,byla jsem v pervitinový pasti...bylo to na můj vkus dost vážné a byla jsem zralá na minimálně detox na 1-3měsíce...teď tvrdím. Byla jsem tak hloupá,naivní,malá/mladá,samotná...na všechno sama...bez pomoci rodičů...bez podpory penězi...možná kdyby o tom někdo z lidí kolem mě o mě věděli,že lítám v piku,možná by mi někdo pomohl už dřív a já nemusela prožívat zvláštní emoce,pocity,nálady...ten mozek je asi zvyklý...a proto mi dává signály...nevím. Každopádně, cítím se jakobych v sobě dusila pár let,dusím jakoby emoce z té fáze života na pervitinu,je to takové zamlklé,promlčené,je to asi tím,že si nemám s kým popovídat o minulosti a správně vyventilovat emoce...trpím na pocity smutku,říkám si že jsem mozek navykla na "pecky",že už obyčejnou energii v těle nedocením uplně...že ta jiskra na piku bývá mnohem větší a je plnější života. Bojím se obyčejných věcí,otěhotnět,teď už mám přes rok přítele (je o 18let starší) a mám se s ním nádherně,dává mi jistotu a udává nový směr,čili nové pocity,novou lásku,která se začíná vyrovnávat té poslední,takže teoreticky by mi měli odejít depky a pocity na smrt...že by přišlo nové štěstí? Asi potřebuju stejnou míru štěstí jako jsem zažívala na piku...abych se uzdravila...zatím se mi daří ve vztahu,časem to vypadá i na dítě...takže bych konečně již "odrostlá" a připravená mohla opět do jiného stavu a stát se matkou. Rodinu taky potřebuju...vlastní...tím vším chci říct,že na sobě pociťuji to,že mě drogy poznamenali,že můj mozek vyhledává větší pocit štěstí,že můj ex přítel zůstane už navždycky v mém bolavém srdci označený jako táta,že se mi přiněm zhroutil svět,ztratila jsem možnost být osobou s uznáním v mladším věku (matkou),ztratila jsem sama sebe,musela jsem se až doposud podřizovat a dolejzat k rodičům...mám za sebou 3-4dlouhé roky,co jsem trávila sama s depkama,a jsou promarněné,totálně...jsem hold smolařka. Nyní abstinuji,již od zimy 2012 jsem nevzala piko,naposledy listopad 2017,ale to už je jiná kapitola...Co mi teda ve skutečnosti je? Čím si podle Vás procházím?? A jak velké následky nesu kvuli interrupci a pervitinu?? Díky za odpověď.

Zpět